Jak jsem potkal banjo .........
……aneb banjo 100 x stejně jinak……
Banjo je nástroj nadšenců, šašků a podivínů, tudíž mě nemohlo minout.
Prvně jsem jej zřejmě vnímal v televizním ztvárnění Fosterovy písničky Oh Susanna rukách Waldemara Matušky který (poskakuje ve štráfatých kalhotách po kopci) zpíval o tom, že „ ... sjíždí z hor do údolí kde teče Tenneesee … „ a nebo možná v dixielandových kapelách počátku šedesátých let. Pro mne totiž není banjo jen ta pětistrunná verze ale všechny jeho varianty.
Pětistrunné banjo jsem poprvé viděl a slyšel u Mirka Řihoška z Rangers – a to někdy v roce 1967.
Na jejich vystoupení v českobudějovické Besedě nás sedělo asi sedm. To bylo v době zakládání mé první kapely ( Desperádos - trampské). Měl jsem kamaráda jehož tatínek hrával na tenor banjo v tanečním orchestru. Roman Procházka tehdy banjo přinesl a společně jsme bádali, kde že to může mít tu pátou strunu, kam by se dala přidat. Nakonec s informací, že na banjo se hraje „prstýnky“, jsem odešel z prodejny hudebních nástrojů s pěti palečníky na citeru a chudák Roman si je navlékl na pět prstů pravé ruky a pokoušel se těmi obráceně trčícími ostruhami hrát na čtyři struny svého banja, které jsme naladili jako kytaru. Nebylo to ono.
Ale pak jsme na Portě 68’ v Českých Budějovicích potkali prvního opravdového jihočeského hráče na banjo Vaška „Kantora“ Šimečka – šéfa Bizonů – a spousta otázek se ujasnila. Po národní Portě 68 v Ústí nad Labem jsem přijel s tolika informacemi, že jediná možnost byla banjo postavit a hrát. Slyšel jsem tam tehdejší hvězdy Marko Čermáka, Pavla Brümera a další.
První „pětky“ jsme vyráběli s bratry Helebranty z tehdy prodávaných šestistrunných banjí (typ a zvuk - hrnec na brambory ) zúžením krku k pátému pražci a zavrtáním kolíku z piána. Prstýnky jsme vyráběli z plechu z konzervových plechovek, struny skládali jak se dalo. S nahrávkami to bylo ještě horší, něco se dalo chytit z „Ö-III“ , něco občas vyslal Mirek Černý v pátečních country půlhodinkách. Pak jsem dostal první nahrávky Earla Scruggse – to byl ten pán co hrál krásně na banjo, když se honila auta ve filmu Bonny & Clyde. A hráli jsme repertoár Greenhorns, White Stars, Strings of Tenneesee, Mustangů a KTO. Tam napřed hrál nádherné uke banjo Franta Turek - viděl jsem jej osobně ze zákulisí na jednom společném hraní v Praze. Nebyla to sice pětistrunka – bylo to takové maličké – ale co na to ten člověk vyváděl. Potom jsem slyšel a viděl hrát na uke banjo George Formbyho, přestal jsem se divit a začal víc cvičit.
A pak jsem potkal Pete Seegera. Bohužel ne osobně. Kamarád mi půjčil desku kterou vydal Gramoklub k jeho návštěvě v roce 1964 v Praze. Najednou bylo všechno jinak. Ten člověk na to nedělal žádná alotria. Doprovázel se ke zpěvu – a tehdy mne banjo potkalo nejvíc. Následně jsem uslyšel Weavers – na starých zahuhlaných nahrávkách. Ale bylo mi jasné, že takhle se má hrát na banjo. Ke zpívání.
Pete Seeger na mne měl jednoznačně největší vliv.
V roce 1970 jsem zahájil studia v Praze. Samozřejmě víc než chemii jsem studoval, kde se hraje na banjo. Taky ta studia (chemie) podle toho vypadala. Ale potkal jsem se s Jardou Čvančarou a jeho Taxmeny. Jarda mi dokonce předal část své bývalé kapely. Jardovi vděčím za hodně, on tehdy už hrál na banjo jinak než všichni ostatní. Znělo to „americky“. Ale ono to je přístupem k muzice. Jarda Čvančara je duchem swingař a Taxmeni tehdy (1971) swingovali jedna radost..
Následně jsem se dostal k praotci českých banjistů – Jirkovi Jeřábkovi.
A zase oči navrch hlavy. Tady je někdo, kdo si hraje jen tak sám pro sebe a strčí do kapsy všechny ostatní. Hrál na banjo vše - klasiku, ragtime, tříprstou techniku oldtime i bluegrass (ten ale jen okrajově, nudil ho). Přitom byl jako jediný v té době schopen hrát na banjo z not. Znal dobře hudební teorii, napsal první naši školu na pětistrunné banjo (vycházela v sobotní příloze Mladé Fronty) a posléze i návod jak postavit jednoduché ale dobré banjo (vydal FCK Praha ). Chodil jsem do toho podkrovního bytu U milosrdných a pili jsme čaj a debatovali, jak to ten Billy Faier hraje, a co že to může být ten frailing a clawhammer, co o tom Seeger píše že se to hraje obráceně a ze shora.
Obdivovali jsme ale i Ivana Mládka (žáka a následovníka výše zmíněného Franty Turka) a jeho Banjo Bandy. Mládek je výrazná osobnost českého banja, málokdo si uvědomí, jak virtuózní je to hráč.
Jirka Jeřábek byl už tehdy členem WORLD BANJO FRATERNITY - spolku staříků zabývajících se klasickou hudbou a ragtime. Psal si s nějakým oftalmologem – též členem bratrstva – a nakonec od něj dostal své nádherné ORPHEUM z roku 1923. A já poprvé uviděl opravdové staré banjo.
(Tohle banjo má nádhernou historii – nikdo jej nikdy nekoupil a nesmí je prodat, jen darovat dál – teď ho má v držení Honza Klocperk.)
Frailing v Čechách
Po jedněch prázdninách (1973- 4,?) mě Jirka Jeřábek překvapil. Když jsem se ohlásil – jako že jsem zase v Praze – pravil: „už vím, jak se hraje frailing“. Ten večer jsem to viděl poprvé. Bylo to jednoduché - jako většina lidových technik. Je to vlastně takové cvrnkání nehty do strun. Přirozený pohyb vyplývající z pohybu ruky přes struny ze shora dolů, přičemž nemydlíte do všech najednou, ale trefíte se jen do jedné té určité a ve správný čas – a tak se vám z toho vyloupne melodie. Nakonec to vše završí palec pravé ruky, který se zastaví na páté struně a při cestě ruky zpět nahoru jí pustí a rozezní. Jirkovi freiling ukázal: „….nějakej malej tmavej Havajec – přivedl mi ho sem Kalandra, že u něj spal a že umí na banjo, tebe to zajímá …..“.
Já se pak nějaký čas musel víc věnovat chemii, je dobré dostudovat – tvrdilo příbuzenstvo. Opustil jsem kapely, hrál sám, chvilku mi říkali „český Pete Seeger“ – a já se červenal, neboť Seeger na to banjo opravdu uměl – já měl jen banjo s dlouhým krkem jako on. Vystupoval jsem jako host Taxmenů – Krajánků, chodil do Malostranské Besedy, jezdil na Portu a Banjo Jamboree. Chodil jsem na návštěvu za Petrem Beneschem – nikdo neměl víc nahrávek než on a on je ještě hodný člověk. Obdivoval jsem techniku tehdejších banjistů - z těch nejvýraznějších pro mne to byli:
Tomáš Šperk (Riders) – opravdový bluegrasový banjista se scruggsovskou přesností;
Vojta Zícha (Blátotlačky) – banjo úplně jinak, hrál (a hraje) na to jako na hudební nástroj, kašle na nějaké banjové techniky; jeden z velikých žáků Jirky Jeřábka.
Jirka Novák – první pokus o chromatickou techniku hry na banjo,
……. na rodném Jihu jsem hostoval u Bobrů kde hrál průzračné banjo Jarda Krauz, ….
Dostudoval jsem a vrátil se na Jih. Oženil se. Ale banjo mne nepustilo. Napsal mi nějaký Honza Klocperk z Prahy – a já potkal spřízněnou duši a bráchu přes banjo. Navíc se uzavřel jakýsi kruh. Jirka Jeřábek mi vyprávěl, že k němu chodí mladý, velmi šikovný kluk a že se učí klasické techniky – no a to byl Honza Klocperk. Honza trávil část prázdnin v Anglii a přivezl si balík desek. Na jedné z nich se prezentoval styl „melodic clawhammer“. Naprosto šílené. Pokus hrát houslové party frailingem. Henry Sapoznik, Bob Carlin a spol. Jednu ze skladeb z té desky (CHIEF’S O´ NEAL’S FAVORITE MELODIC CLAWHAMMER BANJO - Kickin Mule rec. SNKF-132) - Green Willis- hranou na dvě banja s doprovodem piána jsme chtěli předvést na Podzimním Dostavníku 1979. O klavírní doprovod jsem požádal manželku svého přítele Karla Tampiera – šéfa budějovických Bobrů. Nakonec jsme to hráli ve čtyřech. Karel na klavír, jeho žena Jitka na baskytaru a já s Honzou Klocperkem na banja. Osudná zkouška této sestavy se odehrála 13.10.1979 – a vzniklo ZŘÍDLO.
ZŘÍDLO byla bomba......
Dvě banja, klavír a baskytara, hudebníci ve fraku, žaketu, farmářském oblečku a v pozadí s dámou v kloboučku s baskytarou. Slečna učitelka, poštmistr a velkochovatel velkodobytka se sešli u pana pastora ke společnému muzicírování. Repertoár rozmanitý – Louisina polka B.Smetany, Green Willis na dvě clawhammerová banja, kvapík F.Kmocha Na motoru, sladce zpívaný Home On The Range, galop Gauchos Galopade, lidová písnička – tu americká, tu česká. Zbořili jsme Dostavník, vyhráli Portu 80‘ v Sokolově . Začali jezdit po festivalech. Nahrávali v rozhlase, vystoupili v televizi. Karel Tampier opustil Bobry a začal psát pro ZŘÍDLO. Setkali jsme se s Jasanem Bonušem a jeho taneční skupinou COUNTRY VŠ. Hráli první countrybály na pražském Žofíně pod vedením Jasana a jeho otce.
Narodily se mi (mé žene) dvě děti. Jezdil jsem po festivalech a countrybálech, chodil do práce, začala se rozpadat rodina, nestíhal jsem ZŘÍDLO. Skončilo to někdy v roce 1982.
Zase jsem stál na jevišti sám.
Jezdil jsem po klubech – už méně než s kapelou a vyprávěl o historii banja, způsobech hraní, stylech, sháněl jsem materiály, učil se hrát tak, aby to znělo jako těm horalům. Občas jsem hostoval u HOP-TROPU, nahrál s nimi pár skladeb na desky.
Mám rád starý jazz. Obdivoval jsem Originální Pražský Synkopický Orchestr a seznámil jsem se s banjistou OPSO Jirkou Šíchem. Od něj jsem se dostal k nahrávkám banjistů z přelomu století. Joe Morley, Sylvestr Louis Ossman, Ollie Oakley, Fred Van Eps a nakonec Harry Reser. Nestačil jsem „valit uši“ - všechno už tu jednou bylo – na zapraskaných fonografických válečcích vyšívali pánové sóla, za které by se nemusel stydět dnešní špičkový banjista. Repertoár těchto banjistů byl velmi rozmanitý. Pro banjo upravené skladb y z klasické hudby, ragtime, úryvky z oper a operet ale i časové šlágry. Hodně skladeb si pro svá banja psali banjisté sami.
Harry Reser, například, byl multiinstrumentální fenomén hrající na banjo jak dva banjisti najednou. Kombinoval hru plektrem a prsty. Jen tak, jakoby na okraj se v jeho sólech ozvou techniky, které jiným banjistům stačí na celý život.
Vedle toho mne oslovila i tříprstá banjová technika banjistů bluegrassového období.
Neskutečně přesný Earl Scrruggs, Don Reno, tancující single stringem po jedné struně, Don Stover – ten styl se mi líbil – s Klocperkem jsme jej nazvali „traktor“, Eddie Adcock , Dough Dilllard, Ralph Stanley, Walter Hensley, Eric Weisberg – propagátor chromatiky, Bob Yellyn, Tonny Trischka, Béla Fleck.
Přece jen mi ale vedle toho všeho nejvíc chutná frailing a clawhammer –
Uncle Dave Macon, „Stringbeen“ Akeman, „Grandpa“ Jones. A potěšení na duši Doc Watson, David Holt a John Hartford. V jejich hře je všechno. Hlavně přehled a klid. A je to tak průzračné, že si to má chuť zahrát každý.
Okolo roku 1992 jsem díky Jardovi „Samsonovi“ Lenkovi nahrál v jeho studiu ve Starém Plzenci „Písničky zmrzlého dřevorubce“ .
Z původního projektu písniček doprovázených jen banjem nakonec vznikl relativně úspěšný titul na kterém jsem se pokusil za doprovodu přátel muzikantů předvést něco způsobů jak hrát na banjo. Technicky je to jistě hráno velmi nedokonale ale podařil se navodit pocit pohody. Hodně mne inspiroval David Holt.
V návaznosti na vydání „Dřevorubce“ jsem okolo roku 1995 sestavil kapelu. Napřed to mělo být jen jako doprovod vydané desky a prezentace těch písniček na festivalech. Nakonec ale „KŘUPANI“ začali žít svým vlastním životem. Jen se původně plánované hillbilly a old-time překulilo někam na hranu swingu. Takové swingbilly to je dnes. Muzikanti se na old-time těžko shánějí, všichni jsou načichlí bluegrassem.
Okolo roku 2002 jsme s Křupany natočili druhé CD- „Děvče od červené řeky“.
Zase u Samsona v Tymákově. A zase směs od hilbilly po swing.
Okolo roku 2008 je z Křupanů troska. Postupně je přejmenuji na Allzheimer Ragtime Band – nikdo si nic nepamatuje a nikdo nemá čas - končí to jako Parkinson orchestra. :-) :-(
Řeším to návratem k jednoduchému hraní „jam-sassionového„ charakteru. Přijdu na festival, nekdy s kytaristou Honzou Kulišem. Zbytek muzikantů domluvím na místě. Je to někdy docela dobrodružství – ale miluji ten okamžik, když hudba vzniká, muzikanti se poslouchají a reagují na sebe. Nic nadřeného, naučeného.
Sešlí přátelé.
Ale pak se objeví Rosťa Lounek a má doma basu a kdysi na ni hrával s folklorem - seženu mu od Brandyho videoškolu a on cvičí, má na to jako invalidní důchodec čas.
Jednou nám Honzík Kadlec pošle za sebe svého tátu Honzu Kadlece - nejstaršího dobráka v Českých Budějovicích - a už tak nějak zůstává členem pevného jádra Sešlých přátel - tak tomu teď říkám. (má sice stále ještě svojí kapelu 3B - ale tohle mi nikdy nevadilo). Jirka Mach končí u Poutníků - a když má čas, přijde si zahrát. Někdy se objeví bývalý SemTam leader - Luboš "Hedly" Marek z Týna nad Vltavou - s houslemi. Hrajeme pravidelně každý třetí čtvrtek v Kabaretu u Váňů v Pabláskově ulici v Českých Budějovicích - kdo přijde a má chuť, ten hraje - prostě Sešlí přátelé.
2022
Všechno jednou končí.
Je mi 70 let, mám silný tinitus, který znemožňuje čistě hrát a zpívat a díky diabetické polyneuropatii necítím prsty na rukou.
Hrál jsem aktivně 65 let (když počítám i housle). To stačí. Na 50. Banjo Jamboree v Čáslavi jsem se rozloučil - a 21.12.2022 uskutečnil rozlučkový Večer písní zmrzlého dřevorubce. Hraní bez blízkého kontaktu se spoluhráči mne netěší. Sice se mi doma práší na nádherná banja - snad je jednou uchopí jedno z mých šesti vnoučat.
Děkuji všem, kterým se mé způsoby hraní a zpěvu líbily.
Honza Bican